První dojmy I: Periferním viděním

Přivřete oči a představte si, že vcházíte do koupelny, kde se před chvílí někdo dlouze sprchoval. Zamžouráte očima, abyste lépe viděli skrz lehký opar. Dýcháte horký vlhký vzduch. Jste celí orosení a pokusíte se otřít kapičky z těla ručníkem. Jenže kůže zůstává mokrá a tričko se vám lepí na tělo. Hotovo? Vítejte na Taiwanu!

Když si přečtete „75% vlhkost vzduchu“, ještě to tak zle nevypadá. Teprve když vyjdete před letištní halu, poznáte, o jaké vjemy vás vaše dosavadní
středoevropská fantazie připravila. 40 kilometrová cesta klimatizovaným busem z Chan-Kaj Šek International airport do centra Taipeie je vhodnou a poslední příležitostí zamyslet se, jestli by nestálo za úvahu, ještě to obrátit.

For your reference only

Nestálo. Už jen proto, že na 10-proudé dálnici by to znamenalo sebevraždu. Proti nedělnímu taipeiskému provozu vypadá pražská dopravní špička asi jako dopravní hřiště. For your reference only jsou silniční pravidla, maximální rychlost, červená na semaforech, jízdní pruhy či dráhy v bazénu. Přecházení po přechodu se stává slušným adrenalinovým zážitkem, a to i když jdete na zelenou, protože v kterémkoliv okamžiku se může odkudkoliv přiřítit jízdní kolo, skútr nebo autobus. Zavedení přednosti chodců na přechodu by tady nejspíše znamenalo zmenšení populace tak o 20%.

Podle neověřených, zato snadno uvěřitelných, informací má 22 000 000 Taiwanců asi 11 000 000 skútrů. Téměř všechny jsou dvoumístné, takže v jednom okamžiku by na nich mohli sedět všichni a v dopravní špičce to podle toho vypadá. A je to tak skvělé: Skútr projede téměř všude a téměř všude vás může přejet. Na skútru se dá jet v každém počasí v jakémkoliv oblečení, v pláštěnce i s deštníkem, v obleku i montérkách, v bílém plášti, s ústní rou škou či bez. A skútr uveze cokoliv – dítě, psa, 2 děti, 2 psy, 2 psy a dítě, 2 děti a psa...

obr: Taipeiská doprava

Po internetu koluje historka se sklenicí, do které postupně přidáváte oblázky atd... Pokud pointu neznáte, koukněte třeba sem.

Doprava v Taipeji je na tom podobně. Vezmete auta, ale vidíte, že mezi nimi zbývá místo. Tak přidáte miliony skútrů, abyste místo zaplnili. Je to sice chaos, ale pořád ještě zbývá dost prostoru, a tak jej vyplníte

chodci. To už je docela solidní zmatek, co říkáte? A co z toho nyní vyplývá? Do tohoto zmatku totiž vždycky ještě může začít pršet, aby to teprve stálo zato.

Video: Taipeiské křižovatky
Běžný den, křižovatka v centru mimo dopravní špičku. Na konci videa si všimněte cyklisty v pravé části obrazovky. Na natočení takové situace si musíte počkat asi ... 30 vteřin.

Cyklista přežil.
Na You Tube jsem našel video, které opět neukazuje nijak výjímečnou situaci:

(vlevo) Zelení panáčci na semaforu jsou dokonalí. Jsou animovaní a číslice ukazují, jak dlouho ještě bude panáček pochodovat.

(vpravo) V koloně svatebčanů nesmí chybět ani zdobený náklaďák s vesele vyhrávající kapelou na korbě.

Periferním viděním

Přestože je Taipei neuvěřitelně uspěchané město, spěchá se v něm obtížně. Nejrychlejší je metro, následuje skútr, auto a autobus. Třebaže chodců se dopravní zácpa netýká, nemají vyhráno.

Snad za to mohou šikmé oči, snad duchovno, ale v každém případě ještě nebyl den, abych se vyhnul úvaze o periferním vidění Taiwanců. To si takhle někam spěcháte a před vámi se, dnes už po několikáté, šourá kdosi středem chodníku. Dělá to tak dovedně, že ačkoliv by se sem vešlo malé auto, obejít ho nelze. A neuhne vám. Přijdete k němu tak, že mu téměř dýcháte do ucha (při průměrné výšce Taiwanců spíše na hlavu), nyní jste téměř z boku, takže už vás prostě musí vidět nebo alespoň cítit vaší přítomnost! A neuhne a naprostá bezmoc je pocit, který prožíváte celým tělem.

Prý existuje studie, podle které běloši vnímají objekty, zatímco Asiaté vnímají prostor mezi nimi. Snažím se stát prostorem mezi objekty, abych byl vidět, ale zatím se to příliš nedaří. Až to budu umět, dám vám vědět.