How are you?

Nový rok může začínat každý den, i když tahle přestávka nebyla tak úplně v plánu. Stalo se toho dost, tak tedy:

Kenting

Na konci ledna jsme se s Naty vydali na výlet na nejjižnější cíp ostrova, do Kentingu. Půjčili jsme si skútr a objeli co jsme mohli.

V národním parku jsme se prošli džunglí (asi už ani nemá smysl psát, že nechybělo moc, a zase jsme to málem neviděli). Obdivovali jsme pobřeží se zvětralými skalami nebo větrem navátými dunami, cesty lemované kvetoucími keři a v nejtužší taiwanské zimě jsme si vychutnávali krásné počasí babího léta.

Viděli jsme oheň, který vyvěrá ze země a o kterém zcela nemožný Lonely Planet Taiwan píše, že „občas u něj můžete narazit na místní obyvatelé, kteří zde připravují tradiční jídlo.“ V praxi to vypadá tak, že si od otravné ženské můžete koupit na tyčce nevkusný alobalový talíř s kukuřicí a udělat si na ohni popcorn. Od zcela nekouzelného dědka si můžete koupit vajíčko v alobalu a pokud jste Taiwanec, zažít tím pocit, že jste se ocitli v divočině.

Silný zážitek jsem měl z autobusu, kterým jsme se na jih dopravili. Jeli jsme tím nejlevnějším. Ten vypadá tak, že v první polovině autobusu je na každé straně uličky jedno asi metr široké kožené křeslo. Reproduktory hrají do uší přímo z hlavové opěrky a sklápí se elektrickým ovladačem. Kdybychom jeli autobusem o málo dražším, byly by v zadní polovině místo tří sedadel v řadě také jenom dvě a každý z nás by měl před sebou solidní display, na kterém bychom si mohli kromě filmů hrát třeba s playstation.

Nebe peklo ráj

Po tomhle escapu zbývaly do konce školy ještě nekonečné tři týdny. Ne že by mě čínština nebavila, ale naše učitelka byla prostě blbá. Sama znala z cizího jazyka asi 6 slov a současně byla silně empatická od přírody, takže nechápala, že nikdo nic nechápe, když je to čínština, nejlehčí jazyk na světě, který zná.

Jak moc mě hodiny bavily, ukazuje na fotkách můj výtvor, kterým jsem pobavil spolužáky. Návod k němu jsem objevil v naší učebnici a když jsem spolužákům přeložil své příjmení, bylo z toho veliké haló. Příští zábavnou hodinu z toho jednoduchou úpravou bylo haló opravdové, třída lehla smíchy a učitelka usoudila, že jsem nevzdělatelný a mým dalším pokrokem se zcela přestala trápit.

Emoce

Poslední radostné vteřiny výuky odpočítaly společně se mnou 16. února start emocionálního víkendu. Špatná zpráva byla, že Naty odjížděla večer nadobro domů. Dobrá zpráva byla, že hned v neděli za mnou přijeli mamka a brácha.

Jak jsem už psal, za kilo nadváhy se u EVA air platí přes 100 EUR, povolená bagáž je 20kg + 7kg příručních. Asi pochopíte, že Naty byla se svými 57kg zavazadel cestou na letiště lehce nervózní. Ale štěstí přeje připraveným a tak jsme mezi přepážkami vybrali nejmladšího oficíra, který se shodou okolností do Naty zakoukal, už když jsme čekali v řadě. Takticky jsem zbývajících 27kg příručních zavazadel odvezl z dohledu, aby oficíra příliš nedráždily a ten se rozhlédnul kolem, zcela podlehnuvší jejímu šarmu pošeptal Naty, že teda udělá výjimku a zatímco kontroloval, jestli ho starší kolegové nevidí, kufr odjížděl do útrob letiště. Z těch se v neděli vynořili mamka s bráchou, ale mezitím mě ještě čekala trocha řízení taipejskou dopravou v autě z půjčovny.

V lednu jsem se přestěhoval z plesnivé díry do bytu, který je v městečku, které je formálně jen součástí taipejské aglomerace, fakticky je to do centra Taipeje přes řeku. To městečko je prý místo s největší hustotou obyvatelstva na světě, kde na asi 5km2 bydlí asi 400 000 lidí.

To vám naplno dojde teprve když v předvečer čínského nového roku, kdy je nejmenší provoz a všichni jsou doma, máte zaparkovat auto. Auto, které jsme si půjčili, bylo nové, krásné, kožené, s automatem a velikánské a hledat parkovací místo byla ve změti aut, skútrů a pestrobarevného dopravního značení skutečná radost.

Radost je i řízení, takže zatímco jsme celý týden utužovali okružní cestou po Taiwanu rodinná pouta, dobrodružství za volantem se staralo o naši pravidelnou dávku emocí.

Největší dobrodružství jsou dálnice, na kterých Taiwanci řídí s anglickým přízvukem. Většinou jsou tříproudové a místo, aby se rychlost pruhů zvyšovala směrem ke středu, je to přesně obráceně, jakoby jezdili vlevo, akorát že nejezdí. Nejpomalejší auta jezdí v pruhu, který by byl v česku nejrychlejší, v prostředním jezdí kdekdo a v pravém se melou najíždějící a sjíždějící auta s těmi největšími blázny svištícími 200. Ať žije doprava alternativní.

K její budoucnosti jsme se přiblížili rychlostí 300km/hod v nově zprovozněném shinkanzenu, k letadlům jsme vystoupali nejrychlejším výtahem světa na nejvyšší budovu světa Taipei 101 a nejen z ní jsme viděli spoustu zajímavého.

Ale o tom a o výletu do Vietnamu až jindy, snad ještě v roce prasete, který se tady vítal v předstihu nakupováním na novoročních trzích. Na jeden jsme se vypravili s Naty a jejím tenisovým studentem Dennym.
Dívejte, kolik tam bylo lidí.





Naty slibovala, že Denny je vtipný a fakt že jo. Prodavači se před námi cizinci chtěli blýsknout: „How are you?“ a nahráli Dennymu na smeč: “Better than you!“

A co vy? How are you?