Terminál. Po asijsku.

Nízkonákladové aerolinky učinily cestování jihovýchodní Asií levnou záležitostí. Všemožné úspory, kterými je nízká cena letenky dosažena, vám ale mohou kromě nevšedních cestovatelských zážitků zprostředkovat také noční můry v podobě nečekaných výdajů nebo dokonce zmeškaných letů.

Ve 23 hodin přilétám s nízkonákladovými Air Asia z Hanoje do Bangkoku a přemýšlím, jak v transitním prostoru strávit skoro 8 hodin, které mi zbývají před odletem do Taipeje. Netuším ještě, že letištní předpisy a procedury mi již program zajistily.

Jak se ukázalo, low-costy šetří na ledasčem, včetně počítačového systému, takže nejsou schopny předat informace o pasažérech dalším aerolinkám, což platí i o zavazadlech. Tedy pokud přilétáte i s jiným než příručním, je potřeba projít pasovou kontrolu, za ní si zavazadlo vyzvednout, dosmýčit jej o 4 patra výše a tam jej na check-inu znovu odeslat do útrob letiště a skrz pasovou kontrolu se znovu vrátit k letadlům.

Pokud cestujete jen s příručním zavazadlem, můžete udělat totéž. Jestliže chcete ušetřit stránku v cestovním pase a poplatek za nové vízum, rádi riskujete, nebo obojí, můžete si zahrát na film Terminál. Po asijsku.

Prohlídka hřiště

Není to ani týden od chvíle, kdy mě ujišťovala vedoucí check-inu klasických aerolinek, že na jejich let budu moci bez problémů přestoupit v transitním prostoru. Osm hodin je dlouhá doba, a tak zabíjím první hodinu hledáním transitní přepážky, abych ještě jednou ověřil, že vše půjde bez problémů. Řídím se směrovými šipkami a po 10 minutách chůze prokládané jízdou na travelátoru se dostanu na východní konec letiště Suwarnabhumi, které půl roku po svém otevření vypadá jako nové, bohužel, říkám si při pohledu do tváře slečny na informační přepážce, která mě nemilosrdně posílá na prohlídku opačného konce letiště ke druhé části přepážek a po asijsku se tomu směje jako nejlepšímu vtipu, který v poslední době slyšela.

Nevěřte nikomu

Slečna na přepážce nevidí v přestupu žádný problém, ale vše pro jistotu ověří. Vytahuji palubní vstupenku z předchozího letu a zděšení na tváři slečny mluví samo za sebe.

Zkoumá můj pas a posílá mě na imigrační. Proč mi její nadřízená o týden dřív tvrdila opak, vysvětlit nedokáže. Přestupy pasažérů z low-cost letů jim prý zakazuje imigrační oddělení a kdyby mě nechala odletět bez průchodu pasovou kontrolou, měl bych při příští návštěvě Thajska velké problémy.

Imigruji

Přicházím na imigrační oddělení a nemilosrdně ukazují na přepážku, kde si mohu vyřídit vízum. Tonoucí se stébla chytá, protestuji a několika rychlými dotazy se mi podaří zmást imigrační úřednice dost na to, aby zavolaly nadřízeného. Vysvětlím situaci ještě jednou, ale ani on nevidí jiné řešení než nové vízum. „Transitní pasažéři v Thajsku vízum nepotřebují prvních 12 hodin!“ bleskne mi hlavou informace, kterou jsem si náhodou přečetl na internetu. Důstojník se zamyslí a rozchechtá se mému odhodlání: „Proč ne, ale v tom případě musíš zůstat uvnitř.“ Ještě mě ujistí, že když se mi podaří přesvědčit leteckou společnost, aby mě do svého letadla pustila, žádné problémy mě nečekají a nechápe, jak na takový nesmysl slečna na přepážce přišla.

Kroutím hlavou na všechny strany a vracím se za slečnou. Slečna kroutí hlavou ve směrech opačných, ještě několik telefonátů a nemá jiné řešení než asijské, tedy abych počkal do začátku check-inu a 3 hodiny doufal, víc pro mě udělat nemůže. Když budu doufat málo, budu muset během 70 minut získat thajské bahty, vystát frontu na vízum a absolvovat již výše popsaný maratón.

Nevěřím už nikomu a jdu znovu na imigrační, abych se ujistil, že příště nebudou problémy. Úřednice se usmívá, prý nebudou, ale ověří si to a již podruhé se setkáváme s velícím důstojníkem noční směny. Musí si myslet, že zkouším znovu projít přes kontrolu; nebylo by divu, kdyby se naštval. Ale již zdálky mě zdraví širokým úsměvem a volá na mě: „Příteli, já ti pomůžu!“ Nadšení v mé tváři je značné a napjatě poslouchám: „Odkud jsi přiletěl?“ „Z Vietnamu“ „Tak víš co? Já tě tam pošlu zpátky a bude to!“ Nadšení vystřídal děs, vůbec to nemyslí jako vtip. Po asijsku se tomu ale zasměji jako vtipu nejlepšímu, který jsem v poslední době slyšel a s díky odmítám. Nejprve přísně vypadající důstojník číslo 2806 si se mnou přátelsky třese rukou, přeje mi štěstí, vynadá mi, proč jsem nejel raději do Thajska, omlouvá se za nepříjemnosti a nabízí, že mě příště provede Bangkokem.

Nesmlouvám

To už se o slovo hlásí žízeň a s 20 bahty v kapse si jdu koupit vodu za 35 bahtů do obchodu, kde hrdě visí logo karetní společnosti. Podávám kartu prodavačce, která ji na tak malou částku odmítá přijmout a navrhuje nákup za 200 bahtů. Pevně věřím, že odletím dříve, než tolik vody budu potřebovat, a i když s imigračními zákony nic nezmůžu, tady se odbýt nenechám a neoblomně tvrdím, že si nemůžou takový limit stanovit a kartu přijmout musí. Nevím, jestli mám pravdu, ale nic jiného mi nezbývá. To už se u pokladny, po asijsku, shromáždilo asi 7 prodavačů, kteří se přede mnou točí jako na orloji a jeden po druhém vysvětlují, že kartu přijmout nemohou a jeden po druhém si vyslechnou, že kartu přijmout musí. Předposlední z nich nabídne vody 3 a tím prohrála, žádný limit jasně není, po chvíli je karta přijata, žízeň zažehnána a všichni se tomu po asijsku zasmějeme, jako nejlepšímu vtipu, který jsme v poslední době slyšeli.

Velké finále

Nemůžu si dovolit zdržení, žádné čekání ve frontě, a tak ve 4:40 dávno netrpělivě přešlapuji před transitní přepážkou v liduprázdné hale a příchozí slečna v polospánku se jen diví. Vysvětlím jí celou situaci a ona mi špatnou angličtinou odpoví, že je jí to líto, ale odbavit mě nemůže, protože pravidla jsou prostě taková, a když jsem jednou přiletěl s low costem, musím ven, protože o mě nemá žádné informace.

Sklápím hlavu. Boj je u konce. Sbírám zbytky sil na dostih letištními chodbami, který mě teď čeká. Slečna mě ještě požádá o pas, který jí podám s nechápavým výrazem a ptá se, jestli chci sedět u okna. Údivem zeširoka otevírám únavou slepené oči, zatímco z mašiny vyjíždí žlutobílá palubní vstupenka. Slečna myslela všechno, co řekla, zcela vážně. Že u mě udělá výjimku, jí ale rozumět nebylo. Zatímco strkám lístek do kapsy, spiklenecky mě upozorní, abych útržek z předchozího low-cost letu už nikdy nikomu a za žádnou cenu neukazoval.

Smlouvám

Se širokým úsměvem kráčím odletovou halou, a protože nechci podruhé trápit stejné prodavače, kupuji si další láhev vody u Burger Kinga. Láhev za 30 bahtů, karta a povědomé zděšení prodavačky. Naléhá, jestli opravdu nemám hotovost, a když jí popravdě říkám, že mi zbývá jen 20 bahtů, rozhlédne se kolem sebe: „Tak mi dej těch 20 bahtů.“

Létám

Když nastupuji do letadla, tělem mi proudí endorfiny jako po sportovním výkonu. Všechno jde, když se chce. Dokonce i „smlouvat“ u Burger Kinga. Chce to jen výdrž a trochu štěstí. Po asijsku jsem se tomu zasmál, jako nejlepšímu vtipu, který jsem v poslední době slyšel.

Letiště Suwarnabhumi v Bangkoku má ambice stát se největším přestupním uzlem jihovýchodní Asie. Otevřeli jej zhruba před půl rokem, takhle vypadá za bílého dne. Z hlavní budovy vybíhá do mnohasetmetrové vzdálenosti asi 8 tubusů, kterými se přichází k několika desítkám nástupních gatů. Stavbu tvoří téměř výhradně ocel, beton a sklo; střecha tubusů je netradičně tvořená bílými plachtami. Názory na vzhled letiště se různí, já myslím, že je krásné.