www.hua2.cz

Záliv Ha Long

Ještě než v sobotu večer ve filmu Zítřek nikdy neumírá zničil James Bond neviditelnou loď i s mediálním padouchem, mohli jsme sledovat sluncem zalité panorama vietnamského zálivu Ha Long s množstvím ostrůvků, jejichž zakulacené, zelení porostlé vrcholky se strmě zvedají do výše několika desítek metrů. Protože vláda nedala v roce 1997 filmařům souhlas k natáčení, vznikly vietnamské scény nakonec u pobřeží Thajska, i když děj filmu ve Vietnamu zůstal. Navštívili jsme skutečný záliv Ha Long, který je již 13 let zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Podívejte se do něj s námi.

1969 není smutný letopočet, ale počet vápencových ostrůvků roztroušených v zálivu, jehož jméno znamená v překladu Záliv snášejících se draků. Místní pověst říká, že v dávných dobách, kdy byli první vietnamští obyvatelé napadáni čínskými námořníky, jim bohové poslali na pomoc dračici i s dráčaty. Když se snášeli nad zálivem, plivali na útočníky oheň, který se po dopadu do vody přeměnil ve vápencové útvary. Draci po bitvě zůstali na místě a jiná pověst tvrdí, že asi před sto lety byl v zálivu skutečně spatřen ještěr obrovských rozměrů. Pokud teď zrovna nemáte chuť skočit do vody pak vězte, že při pohledu na překrásné moře s písečnými plážemi a korálovými útesy pod vodou, by neodolal ani největší strašpytel.

Nejlepší základnou pro výlety po zálivu je ostrov Cat Ba vzdálený necelých 5 hodin cesty od hlavního města Hanoje. Tady se také v desítkách dobře vybavených hotýlků, které v okolí místního přístavu rostou jako houby po dešti, ubytuje většina vietnamských i zahraničních turistů. Odsud mohou prozkoumávat nejen unikátní záliv, ale i rozlehlý národní park, který se nachází přímo na ostrově. Protože bez lodi si v zálivu mnoho nepočnete, neviditelnou loď zřejmě nevlastníte a pokud, jako my, nevlastníte ani viditelnou, nezbývá než si jednu pronajmout. Vietnam je ale pro našince cenově velmi příznivý a poměrně velká loď vás vyjde na pouhých 50 USD za den i s tříčlennou posádkou a obědem.

Posaďte se na příď a kochejte se pohledem na jedinečné panorama vystupující z teplého tyrkysového moře, jehož vody občas zčeří jedna z projíždějících lodí s typicky tvarovanými plachtami. Za chladného počasí chybí k dokonalé iluzi anglických gentlemanů ke kostkované dece na klíně už jen dýmka a šálek čaje. Snad vám příliš nezavoní kolonialismem, až zjistíte, že pod dekou lordů, kterou vám nabídl obětavě jeden ze členů posádky, sám tráví v kajutě chladné noci.

Ale místní bydlí i jinak než na lodi. U části ostrůvků jsou ukotveny zelené domky s červenou střechou, jejichž shluky tvoří plovoucí vesnice na pontonech. Některé z domů mají dokonce malé dvorky i se psy pobíhajícími uprostřed moře. Muži se živí většinou rybolovem, podnikavější ženy provozují plovoucí obchůdky, se kterými přirážejí k lodím s turisty a rybáři.

Turisté, jejichž počet se stále zvyšuje, mohou obdivovat také krápníkovou výzdobu ve dvou desítkách z moře přístupných jeskyní. Roztodivná jména jako Jeskyně překvapení, Panenská jeskyně nebo Jeskyně mužských víl by snad mohla vzbuzovat roztodivná očekávání, ovšem ty z nich, k nimž míří skupinové výpravy turistů, neunikly pestrobarevnému nasvícení oslňujícím jakékoliv představy. I to je důvodem pro výpravu po vlastní ose, při které vás vaše posádka s výkonnou lampou provede po místech méně exponovaných, ve kterých na živáčka nenatrefíte a na vílu snad.

Po návratu do přístavu si v žádném případě nenechte ujít večeři z mořských plodů v jedné z tradičních restaurací. Mnohé nevypadají příliš čistě a lákavě nepůsobí ani desítky hadů zalitých alkoholem v početných skleněných džbánech, ale připravené jídlo je pravým požitkem a my už víme, že nás před několika lety na gymnáziu překrásná půlmetrová langusta se štítkem „Dar Vietnamské socialistické republiky“, neohrožovala v rukou profesora biologie náhodou.

Z místního tisku: Když rupnou učitelce nervy

Více zde

Terminál. Po asijsku.

Nízkonákladové aerolinky učinily cestování jihovýchodní Asií levnou záležitostí. Všemožné úspory, kterými je nízká cena letenky dosažena, vám ale mohou kromě nevšedních cestovatelských zážitků zprostředkovat také noční můry v podobě nečekaných výdajů nebo dokonce zmeškaných letů.

Ve 23 hodin přilétám s nízkonákladovými Air Asia z Hanoje do Bangkoku a přemýšlím, jak v transitním prostoru strávit skoro 8 hodin, které mi zbývají před odletem do Taipeje. Netuším ještě, že letištní předpisy a procedury mi již program zajistily.

Jak se ukázalo, low-costy šetří na ledasčem, včetně počítačového systému, takže nejsou schopny předat informace o pasažérech dalším aerolinkám, což platí i o zavazadlech. Tedy pokud přilétáte i s jiným než příručním, je potřeba projít pasovou kontrolu, za ní si zavazadlo vyzvednout, dosmýčit jej o 4 patra výše a tam jej na check-inu znovu odeslat do útrob letiště a skrz pasovou kontrolu se znovu vrátit k letadlům.

Pokud cestujete jen s příručním zavazadlem, můžete udělat totéž. Jestliže chcete ušetřit stránku v cestovním pase a poplatek za nové vízum, rádi riskujete, nebo obojí, můžete si zahrát na film Terminál. Po asijsku.

Prohlídka hřiště

Není to ani týden od chvíle, kdy mě ujišťovala vedoucí check-inu klasických aerolinek, že na jejich let budu moci bez problémů přestoupit v transitním prostoru. Osm hodin je dlouhá doba, a tak zabíjím první hodinu hledáním transitní přepážky, abych ještě jednou ověřil, že vše půjde bez problémů. Řídím se směrovými šipkami a po 10 minutách chůze prokládané jízdou na travelátoru se dostanu na východní konec letiště Suwarnabhumi, které půl roku po svém otevření vypadá jako nové, bohužel, říkám si při pohledu do tváře slečny na informační přepážce, která mě nemilosrdně posílá na prohlídku opačného konce letiště ke druhé části přepážek a po asijsku se tomu směje jako nejlepšímu vtipu, který v poslední době slyšela.

Nevěřte nikomu

Slečna na přepážce nevidí v přestupu žádný problém, ale vše pro jistotu ověří. Vytahuji palubní vstupenku z předchozího letu a zděšení na tváři slečny mluví samo za sebe.

Zkoumá můj pas a posílá mě na imigrační. Proč mi její nadřízená o týden dřív tvrdila opak, vysvětlit nedokáže. Přestupy pasažérů z low-cost letů jim prý zakazuje imigrační oddělení a kdyby mě nechala odletět bez průchodu pasovou kontrolou, měl bych při příští návštěvě Thajska velké problémy.

Imigruji

Přicházím na imigrační oddělení a nemilosrdně ukazují na přepážku, kde si mohu vyřídit vízum. Tonoucí se stébla chytá, protestuji a několika rychlými dotazy se mi podaří zmást imigrační úřednice dost na to, aby zavolaly nadřízeného. Vysvětlím situaci ještě jednou, ale ani on nevidí jiné řešení než nové vízum. „Transitní pasažéři v Thajsku vízum nepotřebují prvních 12 hodin!“ bleskne mi hlavou informace, kterou jsem si náhodou přečetl na internetu. Důstojník se zamyslí a rozchechtá se mému odhodlání: „Proč ne, ale v tom případě musíš zůstat uvnitř.“ Ještě mě ujistí, že když se mi podaří přesvědčit leteckou společnost, aby mě do svého letadla pustila, žádné problémy mě nečekají a nechápe, jak na takový nesmysl slečna na přepážce přišla.

Kroutím hlavou na všechny strany a vracím se za slečnou. Slečna kroutí hlavou ve směrech opačných, ještě několik telefonátů a nemá jiné řešení než asijské, tedy abych počkal do začátku check-inu a 3 hodiny doufal, víc pro mě udělat nemůže. Když budu doufat málo, budu muset během 70 minut získat thajské bahty, vystát frontu na vízum a absolvovat již výše popsaný maratón.

Nevěřím už nikomu a jdu znovu na imigrační, abych se ujistil, že příště nebudou problémy. Úřednice se usmívá, prý nebudou, ale ověří si to a již podruhé se setkáváme s velícím důstojníkem noční směny. Musí si myslet, že zkouším znovu projít přes kontrolu; nebylo by divu, kdyby se naštval. Ale již zdálky mě zdraví širokým úsměvem a volá na mě: „Příteli, já ti pomůžu!“ Nadšení v mé tváři je značné a napjatě poslouchám: „Odkud jsi přiletěl?“ „Z Vietnamu“ „Tak víš co? Já tě tam pošlu zpátky a bude to!“ Nadšení vystřídal děs, vůbec to nemyslí jako vtip. Po asijsku se tomu ale zasměji jako vtipu nejlepšímu, který jsem v poslední době slyšel a s díky odmítám. Nejprve přísně vypadající důstojník číslo 2806 si se mnou přátelsky třese rukou, přeje mi štěstí, vynadá mi, proč jsem nejel raději do Thajska, omlouvá se za nepříjemnosti a nabízí, že mě příště provede Bangkokem.

Nesmlouvám

To už se o slovo hlásí žízeň a s 20 bahty v kapse si jdu koupit vodu za 35 bahtů do obchodu, kde hrdě visí logo karetní společnosti. Podávám kartu prodavačce, která ji na tak malou částku odmítá přijmout a navrhuje nákup za 200 bahtů. Pevně věřím, že odletím dříve, než tolik vody budu potřebovat, a i když s imigračními zákony nic nezmůžu, tady se odbýt nenechám a neoblomně tvrdím, že si nemůžou takový limit stanovit a kartu přijmout musí. Nevím, jestli mám pravdu, ale nic jiného mi nezbývá. To už se u pokladny, po asijsku, shromáždilo asi 7 prodavačů, kteří se přede mnou točí jako na orloji a jeden po druhém vysvětlují, že kartu přijmout nemohou a jeden po druhém si vyslechnou, že kartu přijmout musí. Předposlední z nich nabídne vody 3 a tím prohrála, žádný limit jasně není, po chvíli je karta přijata, žízeň zažehnána a všichni se tomu po asijsku zasmějeme, jako nejlepšímu vtipu, který jsme v poslední době slyšeli.

Velké finále

Nemůžu si dovolit zdržení, žádné čekání ve frontě, a tak ve 4:40 dávno netrpělivě přešlapuji před transitní přepážkou v liduprázdné hale a příchozí slečna v polospánku se jen diví. Vysvětlím jí celou situaci a ona mi špatnou angličtinou odpoví, že je jí to líto, ale odbavit mě nemůže, protože pravidla jsou prostě taková, a když jsem jednou přiletěl s low costem, musím ven, protože o mě nemá žádné informace.

Sklápím hlavu. Boj je u konce. Sbírám zbytky sil na dostih letištními chodbami, který mě teď čeká. Slečna mě ještě požádá o pas, který jí podám s nechápavým výrazem a ptá se, jestli chci sedět u okna. Údivem zeširoka otevírám únavou slepené oči, zatímco z mašiny vyjíždí žlutobílá palubní vstupenka. Slečna myslela všechno, co řekla, zcela vážně. Že u mě udělá výjimku, jí ale rozumět nebylo. Zatímco strkám lístek do kapsy, spiklenecky mě upozorní, abych útržek z předchozího low-cost letu už nikdy nikomu a za žádnou cenu neukazoval.

Smlouvám

Se širokým úsměvem kráčím odletovou halou, a protože nechci podruhé trápit stejné prodavače, kupuji si další láhev vody u Burger Kinga. Láhev za 30 bahtů, karta a povědomé zděšení prodavačky. Naléhá, jestli opravdu nemám hotovost, a když jí popravdě říkám, že mi zbývá jen 20 bahtů, rozhlédne se kolem sebe: „Tak mi dej těch 20 bahtů.“

Létám

Když nastupuji do letadla, tělem mi proudí endorfiny jako po sportovním výkonu. Všechno jde, když se chce. Dokonce i „smlouvat“ u Burger Kinga. Chce to jen výdrž a trochu štěstí. Po asijsku jsem se tomu zasmál, jako nejlepšímu vtipu, který jsem v poslední době slyšel.

Letiště Suwarnabhumi v Bangkoku má ambice stát se největším přestupním uzlem jihovýchodní Asie. Otevřeli jej zhruba před půl rokem, takhle vypadá za bílého dne. Z hlavní budovy vybíhá do mnohasetmetrové vzdálenosti asi 8 tubusů, kterými se přichází k několika desítkám nástupních gatů. Stavbu tvoří téměř výhradně ocel, beton a sklo; střecha tubusů je netradičně tvořená bílými plachtami. Názory na vzhled letiště se různí, já myslím, že je krásné.

How are you?

Nový rok může začínat každý den, i když tahle přestávka nebyla tak úplně v plánu. Stalo se toho dost, tak tedy:

Kenting

Na konci ledna jsme se s Naty vydali na výlet na nejjižnější cíp ostrova, do Kentingu. Půjčili jsme si skútr a objeli co jsme mohli.

V národním parku jsme se prošli džunglí (asi už ani nemá smysl psát, že nechybělo moc, a zase jsme to málem neviděli). Obdivovali jsme pobřeží se zvětralými skalami nebo větrem navátými dunami, cesty lemované kvetoucími keři a v nejtužší taiwanské zimě jsme si vychutnávali krásné počasí babího léta.

Viděli jsme oheň, který vyvěrá ze země a o kterém zcela nemožný Lonely Planet Taiwan píše, že „občas u něj můžete narazit na místní obyvatelé, kteří zde připravují tradiční jídlo.“ V praxi to vypadá tak, že si od otravné ženské můžete koupit na tyčce nevkusný alobalový talíř s kukuřicí a udělat si na ohni popcorn. Od zcela nekouzelného dědka si můžete koupit vajíčko v alobalu a pokud jste Taiwanec, zažít tím pocit, že jste se ocitli v divočině.

Silný zážitek jsem měl z autobusu, kterým jsme se na jih dopravili. Jeli jsme tím nejlevnějším. Ten vypadá tak, že v první polovině autobusu je na každé straně uličky jedno asi metr široké kožené křeslo. Reproduktory hrají do uší přímo z hlavové opěrky a sklápí se elektrickým ovladačem. Kdybychom jeli autobusem o málo dražším, byly by v zadní polovině místo tří sedadel v řadě také jenom dvě a každý z nás by měl před sebou solidní display, na kterém bychom si mohli kromě filmů hrát třeba s playstation.

Nebe peklo ráj

Po tomhle escapu zbývaly do konce školy ještě nekonečné tři týdny. Ne že by mě čínština nebavila, ale naše učitelka byla prostě blbá. Sama znala z cizího jazyka asi 6 slov a současně byla silně empatická od přírody, takže nechápala, že nikdo nic nechápe, když je to čínština, nejlehčí jazyk na světě, který zná.

Jak moc mě hodiny bavily, ukazuje na fotkách můj výtvor, kterým jsem pobavil spolužáky. Návod k němu jsem objevil v naší učebnici a když jsem spolužákům přeložil své příjmení, bylo z toho veliké haló. Příští zábavnou hodinu z toho jednoduchou úpravou bylo haló opravdové, třída lehla smíchy a učitelka usoudila, že jsem nevzdělatelný a mým dalším pokrokem se zcela přestala trápit.

Emoce

Poslední radostné vteřiny výuky odpočítaly společně se mnou 16. února start emocionálního víkendu. Špatná zpráva byla, že Naty odjížděla večer nadobro domů. Dobrá zpráva byla, že hned v neděli za mnou přijeli mamka a brácha.

Jak jsem už psal, za kilo nadváhy se u EVA air platí přes 100 EUR, povolená bagáž je 20kg + 7kg příručních. Asi pochopíte, že Naty byla se svými 57kg zavazadel cestou na letiště lehce nervózní. Ale štěstí přeje připraveným a tak jsme mezi přepážkami vybrali nejmladšího oficíra, který se shodou okolností do Naty zakoukal, už když jsme čekali v řadě. Takticky jsem zbývajících 27kg příručních zavazadel odvezl z dohledu, aby oficíra příliš nedráždily a ten se rozhlédnul kolem, zcela podlehnuvší jejímu šarmu pošeptal Naty, že teda udělá výjimku a zatímco kontroloval, jestli ho starší kolegové nevidí, kufr odjížděl do útrob letiště. Z těch se v neděli vynořili mamka s bráchou, ale mezitím mě ještě čekala trocha řízení taipejskou dopravou v autě z půjčovny.

V lednu jsem se přestěhoval z plesnivé díry do bytu, který je v městečku, které je formálně jen součástí taipejské aglomerace, fakticky je to do centra Taipeje přes řeku. To městečko je prý místo s největší hustotou obyvatelstva na světě, kde na asi 5km2 bydlí asi 400 000 lidí.

To vám naplno dojde teprve když v předvečer čínského nového roku, kdy je nejmenší provoz a všichni jsou doma, máte zaparkovat auto. Auto, které jsme si půjčili, bylo nové, krásné, kožené, s automatem a velikánské a hledat parkovací místo byla ve změti aut, skútrů a pestrobarevného dopravního značení skutečná radost.

Radost je i řízení, takže zatímco jsme celý týden utužovali okružní cestou po Taiwanu rodinná pouta, dobrodružství za volantem se staralo o naši pravidelnou dávku emocí.

Největší dobrodružství jsou dálnice, na kterých Taiwanci řídí s anglickým přízvukem. Většinou jsou tříproudové a místo, aby se rychlost pruhů zvyšovala směrem ke středu, je to přesně obráceně, jakoby jezdili vlevo, akorát že nejezdí. Nejpomalejší auta jezdí v pruhu, který by byl v česku nejrychlejší, v prostředním jezdí kdekdo a v pravém se melou najíždějící a sjíždějící auta s těmi největšími blázny svištícími 200. Ať žije doprava alternativní.

K její budoucnosti jsme se přiblížili rychlostí 300km/hod v nově zprovozněném shinkanzenu, k letadlům jsme vystoupali nejrychlejším výtahem světa na nejvyšší budovu světa Taipei 101 a nejen z ní jsme viděli spoustu zajímavého.

Ale o tom a o výletu do Vietnamu až jindy, snad ještě v roce prasete, který se tady vítal v předstihu nakupováním na novoročních trzích. Na jeden jsme se vypravili s Naty a jejím tenisovým studentem Dennym.
Dívejte, kolik tam bylo lidí.





Naty slibovala, že Denny je vtipný a fakt že jo. Prodavači se před námi cizinci chtěli blýsknout: „How are you?“ a nahráli Dennymu na smeč: “Better than you!“

A co vy? How are you?

新年快樂

Šťastný nový rok















Na videu a fotkách se podívejte, jak jsme tady sledovali ohňostroj na Taipei 101, nejvyšší budově světa. Ohňostroj trval jen tři minuty. Budova byla údajně tak obtěžkána výbušninami, že delší by možná nebyl možný. Takhle to bylo velmi intenzivní, kratké a trochu zkalené obrovskou reklamou, která zůstala na vrcholu spolu s čísly 2007 svítit.


Přímo na prostranství před "í-ling-í" (tak se to řekne čínsky) bylo prý přes půl milionu lidí a 8000 bubeníků, kteří zabubnovali We will rock you a překonali tak světový rekord. My jsme měli na ohňostroj nádherný výhled, neboť jsme uvízli v dopravní zácpě. To proto, že Taiwanci nebyli schopni nechat skůtry a auta o kus dál, ale potřebovali vidět show motorizovaní, patrně proto, aby hned po skončení zase spěchali domů. Tedy po půlnoci žádná pohodička se šampusem v ruce, ale razantní útěk a boj na ulicích i v metru. Ale nic z toho jsme nezažili, protože jsme na stráni kopce, v místech, kam se Taiwanci neodvážili a my se báli, popíjeli šampaňské Victor Preiss, tancovali a málem spadli dolů.

Šampaňské Victor Preiss jsme s Naty zaplatili odpoledne v supermarketu, hned po další příhodě, která se mohla stát jen nám. Rozhodli jsme se, že připravíme na večer chlebíčky, které spořádáme na střeše ještě se dvěmi cizinci, Andreasem a Ianem, Němcem a Kanaďanem. Vyrazili jsme do supermarketu pověstného velkým výběrem a už podruhé nás tahle pobočka zklamala, oproti jiným nebyl výběr o nic lepší než v holešovickém Albertovi. Prošli jsme vše, nenašli ani bagetu, ani olivy a vůbec žádnou zeleninu. U pokladny si Naty všimla, že ostatní v koších zeleninu mají. Zeptali jsme se a řekli nám, abychom prošli žlutým plastovým závěsem, tedy tím, který vypadal jako vstup pro zaměstnance. Za závěsem nás čekalo thajské deja vu, obrovský objev a poukázka do zvláštní školy v jednom. Za závěsem se nám odkryla druhá polovina obchodu, o které jsme ani minule, ani teď neměli ponětí, dostali jsme záchvat smíchu jako na silvestra. To nás ještě za rohem čekaly jezdící schody, které vedly do druhého prodejního patra.

Poslední fotky z Thajska

Thajci svého krále opravdu milují. Lásku dávají najevo nejen tak, že si spontánně vylepují jeho fotografie doma, v obchodech, v autobusech a dalších všemožných místech. Nejpopulárnějším oblečením, které má na sobě asi polovina Thajců, jsou žlutá trička s královským emblémem. První fotka s jejich bohatou nabídkou je z Tesca, reklama na druhé fotce láká k nákupu v jednom z fancy nákupních domů v Bangkoku. Ze stejného místa je i zimní aranžmá. Nutno podotknout, že fotka je pořízena na konci listopadu, tedy v období v Thajsku nejchladnějším, kdy venkovní teplota je o půlnoci asi 28°C. Žába byla naším pravidelným návštěvníkem v koupelně bungalovu.

Ayutthaya













Ko Samet