Z místního tisku: Když rupnou učitelce nervy

Více zde

Terminál. Po asijsku.

Nízkonákladové aerolinky učinily cestování jihovýchodní Asií levnou záležitostí. Všemožné úspory, kterými je nízká cena letenky dosažena, vám ale mohou kromě nevšedních cestovatelských zážitků zprostředkovat také noční můry v podobě nečekaných výdajů nebo dokonce zmeškaných letů.

Ve 23 hodin přilétám s nízkonákladovými Air Asia z Hanoje do Bangkoku a přemýšlím, jak v transitním prostoru strávit skoro 8 hodin, které mi zbývají před odletem do Taipeje. Netuším ještě, že letištní předpisy a procedury mi již program zajistily.

Jak se ukázalo, low-costy šetří na ledasčem, včetně počítačového systému, takže nejsou schopny předat informace o pasažérech dalším aerolinkám, což platí i o zavazadlech. Tedy pokud přilétáte i s jiným než příručním, je potřeba projít pasovou kontrolu, za ní si zavazadlo vyzvednout, dosmýčit jej o 4 patra výše a tam jej na check-inu znovu odeslat do útrob letiště a skrz pasovou kontrolu se znovu vrátit k letadlům.

Pokud cestujete jen s příručním zavazadlem, můžete udělat totéž. Jestliže chcete ušetřit stránku v cestovním pase a poplatek za nové vízum, rádi riskujete, nebo obojí, můžete si zahrát na film Terminál. Po asijsku.

Prohlídka hřiště

Není to ani týden od chvíle, kdy mě ujišťovala vedoucí check-inu klasických aerolinek, že na jejich let budu moci bez problémů přestoupit v transitním prostoru. Osm hodin je dlouhá doba, a tak zabíjím první hodinu hledáním transitní přepážky, abych ještě jednou ověřil, že vše půjde bez problémů. Řídím se směrovými šipkami a po 10 minutách chůze prokládané jízdou na travelátoru se dostanu na východní konec letiště Suwarnabhumi, které půl roku po svém otevření vypadá jako nové, bohužel, říkám si při pohledu do tváře slečny na informační přepážce, která mě nemilosrdně posílá na prohlídku opačného konce letiště ke druhé části přepážek a po asijsku se tomu směje jako nejlepšímu vtipu, který v poslední době slyšela.

Nevěřte nikomu

Slečna na přepážce nevidí v přestupu žádný problém, ale vše pro jistotu ověří. Vytahuji palubní vstupenku z předchozího letu a zděšení na tváři slečny mluví samo za sebe.

Zkoumá můj pas a posílá mě na imigrační. Proč mi její nadřízená o týden dřív tvrdila opak, vysvětlit nedokáže. Přestupy pasažérů z low-cost letů jim prý zakazuje imigrační oddělení a kdyby mě nechala odletět bez průchodu pasovou kontrolou, měl bych při příští návštěvě Thajska velké problémy.

Imigruji

Přicházím na imigrační oddělení a nemilosrdně ukazují na přepážku, kde si mohu vyřídit vízum. Tonoucí se stébla chytá, protestuji a několika rychlými dotazy se mi podaří zmást imigrační úřednice dost na to, aby zavolaly nadřízeného. Vysvětlím situaci ještě jednou, ale ani on nevidí jiné řešení než nové vízum. „Transitní pasažéři v Thajsku vízum nepotřebují prvních 12 hodin!“ bleskne mi hlavou informace, kterou jsem si náhodou přečetl na internetu. Důstojník se zamyslí a rozchechtá se mému odhodlání: „Proč ne, ale v tom případě musíš zůstat uvnitř.“ Ještě mě ujistí, že když se mi podaří přesvědčit leteckou společnost, aby mě do svého letadla pustila, žádné problémy mě nečekají a nechápe, jak na takový nesmysl slečna na přepážce přišla.

Kroutím hlavou na všechny strany a vracím se za slečnou. Slečna kroutí hlavou ve směrech opačných, ještě několik telefonátů a nemá jiné řešení než asijské, tedy abych počkal do začátku check-inu a 3 hodiny doufal, víc pro mě udělat nemůže. Když budu doufat málo, budu muset během 70 minut získat thajské bahty, vystát frontu na vízum a absolvovat již výše popsaný maratón.

Nevěřím už nikomu a jdu znovu na imigrační, abych se ujistil, že příště nebudou problémy. Úřednice se usmívá, prý nebudou, ale ověří si to a již podruhé se setkáváme s velícím důstojníkem noční směny. Musí si myslet, že zkouším znovu projít přes kontrolu; nebylo by divu, kdyby se naštval. Ale již zdálky mě zdraví širokým úsměvem a volá na mě: „Příteli, já ti pomůžu!“ Nadšení v mé tváři je značné a napjatě poslouchám: „Odkud jsi přiletěl?“ „Z Vietnamu“ „Tak víš co? Já tě tam pošlu zpátky a bude to!“ Nadšení vystřídal děs, vůbec to nemyslí jako vtip. Po asijsku se tomu ale zasměji jako vtipu nejlepšímu, který jsem v poslední době slyšel a s díky odmítám. Nejprve přísně vypadající důstojník číslo 2806 si se mnou přátelsky třese rukou, přeje mi štěstí, vynadá mi, proč jsem nejel raději do Thajska, omlouvá se za nepříjemnosti a nabízí, že mě příště provede Bangkokem.

Nesmlouvám

To už se o slovo hlásí žízeň a s 20 bahty v kapse si jdu koupit vodu za 35 bahtů do obchodu, kde hrdě visí logo karetní společnosti. Podávám kartu prodavačce, která ji na tak malou částku odmítá přijmout a navrhuje nákup za 200 bahtů. Pevně věřím, že odletím dříve, než tolik vody budu potřebovat, a i když s imigračními zákony nic nezmůžu, tady se odbýt nenechám a neoblomně tvrdím, že si nemůžou takový limit stanovit a kartu přijmout musí. Nevím, jestli mám pravdu, ale nic jiného mi nezbývá. To už se u pokladny, po asijsku, shromáždilo asi 7 prodavačů, kteří se přede mnou točí jako na orloji a jeden po druhém vysvětlují, že kartu přijmout nemohou a jeden po druhém si vyslechnou, že kartu přijmout musí. Předposlední z nich nabídne vody 3 a tím prohrála, žádný limit jasně není, po chvíli je karta přijata, žízeň zažehnána a všichni se tomu po asijsku zasmějeme, jako nejlepšímu vtipu, který jsme v poslední době slyšeli.

Velké finále

Nemůžu si dovolit zdržení, žádné čekání ve frontě, a tak ve 4:40 dávno netrpělivě přešlapuji před transitní přepážkou v liduprázdné hale a příchozí slečna v polospánku se jen diví. Vysvětlím jí celou situaci a ona mi špatnou angličtinou odpoví, že je jí to líto, ale odbavit mě nemůže, protože pravidla jsou prostě taková, a když jsem jednou přiletěl s low costem, musím ven, protože o mě nemá žádné informace.

Sklápím hlavu. Boj je u konce. Sbírám zbytky sil na dostih letištními chodbami, který mě teď čeká. Slečna mě ještě požádá o pas, který jí podám s nechápavým výrazem a ptá se, jestli chci sedět u okna. Údivem zeširoka otevírám únavou slepené oči, zatímco z mašiny vyjíždí žlutobílá palubní vstupenka. Slečna myslela všechno, co řekla, zcela vážně. Že u mě udělá výjimku, jí ale rozumět nebylo. Zatímco strkám lístek do kapsy, spiklenecky mě upozorní, abych útržek z předchozího low-cost letu už nikdy nikomu a za žádnou cenu neukazoval.

Smlouvám

Se širokým úsměvem kráčím odletovou halou, a protože nechci podruhé trápit stejné prodavače, kupuji si další láhev vody u Burger Kinga. Láhev za 30 bahtů, karta a povědomé zděšení prodavačky. Naléhá, jestli opravdu nemám hotovost, a když jí popravdě říkám, že mi zbývá jen 20 bahtů, rozhlédne se kolem sebe: „Tak mi dej těch 20 bahtů.“

Létám

Když nastupuji do letadla, tělem mi proudí endorfiny jako po sportovním výkonu. Všechno jde, když se chce. Dokonce i „smlouvat“ u Burger Kinga. Chce to jen výdrž a trochu štěstí. Po asijsku jsem se tomu zasmál, jako nejlepšímu vtipu, který jsem v poslední době slyšel.

Letiště Suwarnabhumi v Bangkoku má ambice stát se největším přestupním uzlem jihovýchodní Asie. Otevřeli jej zhruba před půl rokem, takhle vypadá za bílého dne. Z hlavní budovy vybíhá do mnohasetmetrové vzdálenosti asi 8 tubusů, kterými se přichází k několika desítkám nástupních gatů. Stavbu tvoří téměř výhradně ocel, beton a sklo; střecha tubusů je netradičně tvořená bílými plachtami. Názory na vzhled letiště se různí, já myslím, že je krásné.

How are you?

Nový rok může začínat každý den, i když tahle přestávka nebyla tak úplně v plánu. Stalo se toho dost, tak tedy:

Kenting

Na konci ledna jsme se s Naty vydali na výlet na nejjižnější cíp ostrova, do Kentingu. Půjčili jsme si skútr a objeli co jsme mohli.

V národním parku jsme se prošli džunglí (asi už ani nemá smysl psát, že nechybělo moc, a zase jsme to málem neviděli). Obdivovali jsme pobřeží se zvětralými skalami nebo větrem navátými dunami, cesty lemované kvetoucími keři a v nejtužší taiwanské zimě jsme si vychutnávali krásné počasí babího léta.

Viděli jsme oheň, který vyvěrá ze země a o kterém zcela nemožný Lonely Planet Taiwan píše, že „občas u něj můžete narazit na místní obyvatelé, kteří zde připravují tradiční jídlo.“ V praxi to vypadá tak, že si od otravné ženské můžete koupit na tyčce nevkusný alobalový talíř s kukuřicí a udělat si na ohni popcorn. Od zcela nekouzelného dědka si můžete koupit vajíčko v alobalu a pokud jste Taiwanec, zažít tím pocit, že jste se ocitli v divočině.

Silný zážitek jsem měl z autobusu, kterým jsme se na jih dopravili. Jeli jsme tím nejlevnějším. Ten vypadá tak, že v první polovině autobusu je na každé straně uličky jedno asi metr široké kožené křeslo. Reproduktory hrají do uší přímo z hlavové opěrky a sklápí se elektrickým ovladačem. Kdybychom jeli autobusem o málo dražším, byly by v zadní polovině místo tří sedadel v řadě také jenom dvě a každý z nás by měl před sebou solidní display, na kterém bychom si mohli kromě filmů hrát třeba s playstation.

Nebe peklo ráj

Po tomhle escapu zbývaly do konce školy ještě nekonečné tři týdny. Ne že by mě čínština nebavila, ale naše učitelka byla prostě blbá. Sama znala z cizího jazyka asi 6 slov a současně byla silně empatická od přírody, takže nechápala, že nikdo nic nechápe, když je to čínština, nejlehčí jazyk na světě, který zná.

Jak moc mě hodiny bavily, ukazuje na fotkách můj výtvor, kterým jsem pobavil spolužáky. Návod k němu jsem objevil v naší učebnici a když jsem spolužákům přeložil své příjmení, bylo z toho veliké haló. Příští zábavnou hodinu z toho jednoduchou úpravou bylo haló opravdové, třída lehla smíchy a učitelka usoudila, že jsem nevzdělatelný a mým dalším pokrokem se zcela přestala trápit.

Emoce

Poslední radostné vteřiny výuky odpočítaly společně se mnou 16. února start emocionálního víkendu. Špatná zpráva byla, že Naty odjížděla večer nadobro domů. Dobrá zpráva byla, že hned v neděli za mnou přijeli mamka a brácha.

Jak jsem už psal, za kilo nadváhy se u EVA air platí přes 100 EUR, povolená bagáž je 20kg + 7kg příručních. Asi pochopíte, že Naty byla se svými 57kg zavazadel cestou na letiště lehce nervózní. Ale štěstí přeje připraveným a tak jsme mezi přepážkami vybrali nejmladšího oficíra, který se shodou okolností do Naty zakoukal, už když jsme čekali v řadě. Takticky jsem zbývajících 27kg příručních zavazadel odvezl z dohledu, aby oficíra příliš nedráždily a ten se rozhlédnul kolem, zcela podlehnuvší jejímu šarmu pošeptal Naty, že teda udělá výjimku a zatímco kontroloval, jestli ho starší kolegové nevidí, kufr odjížděl do útrob letiště. Z těch se v neděli vynořili mamka s bráchou, ale mezitím mě ještě čekala trocha řízení taipejskou dopravou v autě z půjčovny.

V lednu jsem se přestěhoval z plesnivé díry do bytu, který je v městečku, které je formálně jen součástí taipejské aglomerace, fakticky je to do centra Taipeje přes řeku. To městečko je prý místo s největší hustotou obyvatelstva na světě, kde na asi 5km2 bydlí asi 400 000 lidí.

To vám naplno dojde teprve když v předvečer čínského nového roku, kdy je nejmenší provoz a všichni jsou doma, máte zaparkovat auto. Auto, které jsme si půjčili, bylo nové, krásné, kožené, s automatem a velikánské a hledat parkovací místo byla ve změti aut, skútrů a pestrobarevného dopravního značení skutečná radost.

Radost je i řízení, takže zatímco jsme celý týden utužovali okružní cestou po Taiwanu rodinná pouta, dobrodružství za volantem se staralo o naši pravidelnou dávku emocí.

Největší dobrodružství jsou dálnice, na kterých Taiwanci řídí s anglickým přízvukem. Většinou jsou tříproudové a místo, aby se rychlost pruhů zvyšovala směrem ke středu, je to přesně obráceně, jakoby jezdili vlevo, akorát že nejezdí. Nejpomalejší auta jezdí v pruhu, který by byl v česku nejrychlejší, v prostředním jezdí kdekdo a v pravém se melou najíždějící a sjíždějící auta s těmi největšími blázny svištícími 200. Ať žije doprava alternativní.

K její budoucnosti jsme se přiblížili rychlostí 300km/hod v nově zprovozněném shinkanzenu, k letadlům jsme vystoupali nejrychlejším výtahem světa na nejvyšší budovu světa Taipei 101 a nejen z ní jsme viděli spoustu zajímavého.

Ale o tom a o výletu do Vietnamu až jindy, snad ještě v roce prasete, který se tady vítal v předstihu nakupováním na novoročních trzích. Na jeden jsme se vypravili s Naty a jejím tenisovým studentem Dennym.
Dívejte, kolik tam bylo lidí.





Naty slibovala, že Denny je vtipný a fakt že jo. Prodavači se před námi cizinci chtěli blýsknout: „How are you?“ a nahráli Dennymu na smeč: “Better than you!“

A co vy? How are you?